Had

Tečka zprvu letící proti vyšisovaně modré obloze počala nabývat jasnějších obrysů, a když už byla jen nepatrný kousek nad zemí, udělalo to to, co teď vypadalo jako hodně ošplhané lano z tělocvičen, jakési "Uiiiiiiiii" a zabořilo čumák do písku.
Vrata brány, vzdálené asi čtyřicet kroků od místa dopadu, se zabouchla a odněkud z hlubin čehosi obehnaného vysokánskými zdmi se ozval hluboký, mocný hlas, který zahřměl: "Stvůro bezbožná, za svůj hanebný čin odsouzena budeš na věky věkův k odporu a pohrdání. Kdokoliv zří tě, prchne s výkřikem před tebou a jméno tvé symbolem slizkosti stane se! Zmiz neřáde a dobře si zapamatuj: NIKDY, nikdy ti nebude dovoleno byť jen nahlédnout rajskou branou, dokavaď existovat budu!!!"
Krajinou se rozlehlo další zahřmění. Klid. Ticho. Bílé mráčky dál pluly po nebi a ani lísteček se nepohnul. Uprostřed rozpáleného písku ležel v prachu - Had.
Slunce se začalo klonit k obzoru, smrákalo se, minula noc a bylo ráno, den druhý.
Had se zvedl, protřel oči a pokoušel se zaostřit na stín, který stál před ním.
"Orel!" pomyslel si "Ale ne, ten teď někde žere trávu nebo si hraje s křečkem. Co ten by tu dělal?!"
"Ježíši Kriste! Jak dlouho tu chceš ležet? Akorát ti bude blbě ze sluníčka," řeklo to vysoké před Hadem. "A vůbec, nemáš sirku?" Had trošku nevěděl, která bije: "Sssirku? Co prosssím?"
Přestal mžourat a zahleděl se na cizince důkladněji. "No to, ne! Co ty tu děláššš?" Před Hadem stál sám archanděl Michael.
"Ticho, pšt! Ještě tě někdo uslyší!" Michael zacpal Hadovi chřtán, popadl ho za ocas a táhl tím horkým, pálivým pískem dál a dál a pryč, a protože had byl přece jenom na sluníčku moc dlouho, udělalo se mu trochu špatně. Když se probral, obtočen kolem Michaelova předloktí, zrovna svítalo. A bylo jitro, den třetí.
"Tákže, panstvo," zvolal poněkud teatrálně Michael, "abychom si to shrnuli, tohle je had a…" "Had!" zvolal Had a pak mírněji dodal "Prosssil bych." "Dobře, takže tohle je Had, a Had tu teď bude žít s náma. Je to taky vyvrhel, takže se podle toho k němu všichni chovejte." Poplácal Hada po zádech a šel si po svých.
Kolem Hada se mezitím utvořil kroužek zvědavců. Konec konců, kdekoliv se objeví někdo nový, a ještě k tomu taky vyvrhel, vždy se najde nějaký ten kroužek zvědavců. "Vražda?" "Smilstvo?" "Krádež?" ozývalo se z hloučku.
"Já, promiňte, já ssse nechci vměšššovat," odkašlal si Had, "ale já jsssem nic ššššpatného neprovedl."
"To sou kecy," zahučel někdo v davu, "já slyšel jiný věci. Vono se mluví vo spiknutí, jakože prej vyhnání lidskýho rodu a tys to měl jako vorganizovat!"
"Ale já jsssem opravdu nic šššpatného neudělal," Had už začínal natahovat "vždyť já jsssem mu chtěl jenom pomoct! On pořád říkal, že to bude v pořádku, že to přeci nejni nic šššpatného a já…" hlas se mu zlomil, Had začal neartikulovaně štkát a zhroutil se na zem.
"Kdo von?" přistoupil k němu opelichaný potkan a dal si ruce v bok: "To se ti teď lehko svádí na jiného, holenku, ale před náma se fakt přetvařovat nemusíš. Vezmi si třeba mě. Žral jsem brouky? Žral. A poctivě se teď za to zodpovídám. Taky bych moh říct, že mě navedl třeba támhle kůň, ale nevymlouvám se, hezky si tu teď snim, co sem si jako nadrobil. Hele, všichni víme, za co tě Von vyrazil, tak si tu nehraj na svatýho."
"Vždyť to byl omyl, já jsssem opravdu nechtěl, aby to tak dopadlo." Had si utřel slzy, povzdychl a s pohledem upřeným v dáli začal vyprávět: "To ono to bylo nerozumění, tedy vlassstně sssnad abych začal od začátku: Když Bůh ssstvořil Adama, jéje, to bylo radosssti. To asssi ješšště všššichni, co tu jssste, pamatujete. To se ssslavilo, až to hezzzký nebylo. A jessstli se nepletu, pár tvorů to trochu přehnalo, že pak byly i nějaké deportace."
"Hele neuhejbej, neuhejbej jo?! To se holt někdy stane," ozval se kůň a při vzpomínce na večírek mu nozdry zrudly jako malina.
"Tak po večírku, to bylo pořád ‚Adámku sssem' a ‚Adámku tam' a ‚Koloušššku, kulíšššku, jehňátko moje, koťátko, sssrnečku a bobečku', až to hezký nebylo, ale ssslovo Boží je jednou ssslovo Boží, tak co. A tak Adámek rossstl, klouček jako bouček," Hadovi se zaleskly oči, "ale to víte, Boží povinnosssti jsou rozsssáhlé, a tak trávil Adam čím dál tím víc času sssám, bez dohledu Otce. On, byl to vždycky trochu uličník, kočky tahal za ocas, občasss kamenoval papoušššky, ale v jádru to byl ssslušný hoch. Jenomže pak přišla puberta. Víte, on ho toho chtěl Bůh ušetřit, tak si říkal, jako že ho už uplácá nějak dospělého, sssrovnaného s životem, zmoudřelého…" povzdychl. "No, ale stejně ho toho neušetřil."
Dav už sebou začínal trochu šít, přestávaly ho bavit Hadovy úvahy, a tak musel plaz zostřit tempo. "Léta plynula a Adam nevěděl roupama co by. A tak si začal vymýšššlet. A že chce kolo - dostal kolo, pak že by chtěl éroplán - Bůh vymyssslel éroplán, no a nakonec, že je mu smutno, že se cítí zanedbáván, citově ssstrádá a mívá takové ‚divné, trudnomyssslné stavy'. Boha tahle zpráva hrozně poděsila. Tak mu nejdřív vytvořil psssa, aby Adam nebyl tak sssám. Jenže pes vyrost, zessstárl a pošššel. Co nocí tenkrát Adámek proplakal."
Had se rozhlédl kolem, všichni tvorové byli naměkko. Pár jich žmoulalo mokré kapesníky v dlaních, popotahovalo a potkan odešel s tím, že mu "…něco spadlo do oka, no".
A tak se zhluboka nadechl a pokračoval: "A proto se Bůh rozhodl, že mu ssstvoří kamarádku. Když jednou Adam usssnul, vytrhl mu žebro z těla, trošku to zaňahňal hlínou a pojmenoval Eva. Adam? Ten vám byl šššťasten! Dokonale šššťasten. Chmury zmizely stejně rychle, jako se objevily, v noci klidně ssspal, a kudy chodil, zpíval jako o život. Ale…"
"Ale?!" vzkřikl dav a výhružně pokročil směrem k Hadovi.
"Ale, pak to šlo všššechno do háje. Ona se mu totiž začala hrozně líbit. Chodil jak tělo bez duše, různě zakopával, psssal takový divný rýmovačky jako "růže, jsi růže, jsi růže" a pořád někde orvával kytky.
"A?! A co ona?!" Napětí bylo už takové, že by se dalo krájet. Někteří si nervózně drtili ruce, pár jich vzrušením omdlelo.
"Nic. Víte, ona Eva byla hrozně fajnová holka. Jenomže malinko natroublá. To ona se sss nim pořád vodila za ručičky, jako že budou jako ‚bratr a sessstra'. Tohle ale Adama dovádělo k šššílenství. Zkoušel to na ní s motýlkama, kytičkama, jenomže Eva se vůbec, ale vůbec nechytala. Tak on, že chce jinou, která by ho brala takovýho, jaký je, která by rozuměla jeho pocitům a tužžžbám."
"Prasák!" Několik feministických muflonek neskrývalo vztek. "Hale co, prasák, normálka chlap to byl, né?" Ozvalo se z druhého konce kruhu. Had pochopil, že se schyluje k bitce, a tak rychle pokračoval, chtěje tím uklidnit situaci. "No, ale Bůh to sssamozřejmě zamítl, že prý ji jednou má, tak ať si jí kouká hledět, a že mu jinou už neuhňácá. Jenomže Adámek se nějak dozvěděl o Ssstromu poznání.
"Jak jako ňák?! Vždyť to si mu řek přeci ty!"
"Ale kulový!" ohradil se Had. "Proč bych mu to říkal? Vždyť já je měl rád takový, jaký byli. Nezkažený, počessstný a cudný. Zkrátka a dobře, Adam ten strom našššel, ale nemohl se k němu dostat. On totiž nebyl úplně moc vyssokej. Ssspíš prcek. A tak mě začal přemlouvat. To bylo pořád, ať z něj utrhnu jablko pro Evu a hlavně ať jí ho dám já, že od něj sssi ona nic nevezme. No, a já si říkal, že jí chce chudák udělat radossst a že se asssi někde chytli a ona se sss nim teď nebaví. Ona Eva je holka sssice moc milá, ale trošššku hádavá. A tak jsem utrhl jablko, hezky ho opucoval a donesssl jí ho, ať se už jako na Adama nezlobí, že on to tak určitě nemyssslel."
"Ty seš ale blbej!"
"To ssse vám teď říká, ale já byl naivní, prossstá duše citlivá. Tak já jí ho donesl, ona sssi vám jenom párkrát ďobla, že prej kvůli linii, a hned utíkala za Adamem. A já sssi vám říkal, že je to krásssný, když se mají dva lidé tak rádi, a hlavně že už Adam přessstane remcat. Jenomže potom…"
"Potom?!"
"Začalo vyšetřování. To bylo pořád ‚Jména! Jména' a začalo se vyhazovat. Já sssi myslel, že mě ssse to netýká, ale pak jednoho večera pro mě přišli z mravnossstního. Byl jssem obviněn z napomáhání k poznání, z kažení čistých duššší a z veřejného pobuřování. Odvolával jsem se na Adama, ale ten tvrdil, že on nic, a tvářil se jako neviňátko. Co já toho vytrpěl a zkusssil! A komu sssi myslíte, že Bůh uvěřil spíšš?
"Adamovi!"
"Sssprávně, tomu holobrádkovi prohnanému. Pohaněn, proklet a vyhnán jsssem byl, a přitom ssskoro bez viny."
Had se rozplakal, už v sobě nemohl udržet všechno to bezpráví, ústrky a křivdy. Plakali všichni. Tvorové se vzájemně objímali, utěšovali a občas někdo pronesl: "Ten bídák Adam!" "Nebohý Had!" anebo "Boží mlýny melou pomalu, ale jistě."
Rozpálenou pouští šel muž se ženou…

Autorka článku: Anna Kletenská
Další články od této autorky
Článek zaujal už lidí